28. 8. 2020

Osamělost není samota

https://psychologiemustek.cz/wp-content/uploads/2020/05/img-2.jpg

Tadeáš Samuel Zborník

https://psychologiemustek.cz/wp-content/uploads/2020/08/osamělost-1.jpg

Společensko-ekonomická situace, v níž žijeme, od nás vyžaduje mnoho. Spojitou nádobou s našimi životními úspěchy jsou úspěchy ve společnosti. Kromě nových ekonomických vztahů si musíme budovat i nové vztahy společenské. Vidíme již dnes, že se společenský život stává intenzivnějším, než tomu bylo v uplynulých skoro padesáti letech. Lidé se mohou daleko více realizovat ve svých osobních přáních a v oblastech svého zájmu. Společenský život je mnohotvárnější tak, jak se diferencují jednotlivé společenské vrstvy a třídy. Neprobíhá jen v omezeném prostoru, ale v mezinárodních měřítcích. Volný pohyb osob umocňuje mnohonásobně snazším cestováním a překonáváním vzdáleností, přináší nové podněty a vlivy, ale současně nás staví před nové, mnohdy neznámé nebo nečekané situace.

 

Člověk je tvor společenský, tak zní jedno okřídlené heslo. Co se jím ale chce říci? Chce se tím zdůraznit dvojí. V první řadě to, že člověk „nebyl zamýšlen“ jako tvor žijící jako jedináček mimo lidskou společnost. Chce se tím ovšem také naznačit, že kým jsem jako člověk, tím jsem do značné míry díky kontaktu s druhými lidmi.

V dnešní době se počítá přesun informací v čase na sekundy a děje se tak přes celou planetu. Svět měl odjakživa určité hranice a pomocí telekomunikace se tak stává světem bez hranic. Snad kromě knih a jiných tištěných médií, všechna ostatní počínaje rozhlasem, přes televizi, telekomunikační sítě až k nejmodernějším počítačových technologiím, postrádají potřebu fyzické přítomnosti účastníků komunikace, která byla podmínkou vzájemné interakce mezi jedinci navzájem nebo událostí a jedincem. Dochází ke konzumaci informací a ke komunikaci mezi lidmi, aniž by se tito k sobě museli přiblížit, nebo aniž by se znali. Boří se hranice nejen států, ale i sociálních skupin a v konečném důsledku i hranice rodiny. Už neplatí, že zdi každého domova tvoří obranu před vlivem společnosti, zejména jejích záporných jevů. V 21. století platíme za technickou vyspělost daň v podobě úbytku lidské vzájemnosti a potřebnosti druhého, protože vše najdeme na internetu. V současnosti je publikováno již mnoho odborných studií, které poukazují na to, že počítače a internet mění nejen naše myšlení, paměť a pozornost, ale také i naše sociální vztahy. Technika nahradila zkušenosti starších, nepotřebujeme jejich rady. Současně s rozvojem telekomunikací a internetu roste také osamělost. Do budoucna může být téma osamělosti největším problémem. Popravně řečeno, nepřisedl si k nám někdy starší člověk v tramvaji s touhou si povídat?

 

OSAMĚLOST

Pokud se chci ve své práci zamýšlet nad osamělou společností a osamělými jednotlivci v ní, měl bych nejdříve vysvětlit rozdíl mezi osamělostí a samotou. Jejich význam totiž bývá často spojován.

Samota nerovná se osamělost a naopak, osamění není samota. Samota je stav člověka, který je sám, odloučený od okolního světa. Každý zakusil v určité chvíli pocit osamělosti, a přesto nemusel být odloučen od ostatních lidí. A naopak, přestože jsme izolováni od ostatních lidí, nemusíme zažívat pocit osamění.

K pocitu osamělosti může přispívat, mimo jiné, i vnitřní nastavení osobnosti člověka. Pak prožívá osamělost bez ohledu na situaci, na to, zda má například důvěrný vztah a přátele. Takové nastavení může přispívat jak k osamělému žití, tak i třeba k problémům v partnerství. Ke vzniku osamělého vnitřního nastavení přispívá nedostatek vztahových a komunikačních dovedností, nedostatek vztahových komunikačních dovedností, nedostatek asertivity, problém se sebeúctou. Ten bývá obvykle spojen se silně kritickými postoji vůči sobě i okolí. Vede k velké citlivosti na sebemenší projevy odmítání. Není divu, že je pak pro člověka společenský kontakt spojen s úzkostí a studem, má problémy s navazováním a vytvářením přátelských vztahů a se svým zapojováním do společenských aktivit. V partnerských vztazích mívá osamělý člověk obdobné problémy. Osamělí lidé jsou tedy v jakémsi bludném kruhu svých problémů, který udržuje jejich pocit osamělosti. Mají problémy vytvářet přátelství, protož do vztahů vstupují s nedostatkem vztahové zručnosti a s očekáváním, že to špatně dopadne. Díky tomu pro ně nebývá kontakt s jinými lidi zdrojem potěšení a příjemných zážitků, ale naopak zdrojem různých nepříjemností.

 

Strach ze samoty se objevuje nejen u těch, kteří trpí osamělostí nebo žijí osaměle. Objevuje se i u lidí, kteří žijí ve vztahu. Cítí se osamělí i v manželství nebo jim strach ze samoty brání jít do konfliktu nebo vyřešit neúnosnou situaci rozchodem.

 

Samota se stala nejvýraznějším charakteristickým rysem dnešní společnosti. Viníka hledáme v anonymitě velkoměst, ve vykořenění, v neblahém vlivu televize, dokonce v rozšíření internetu. Vlastně to vypadá, jako bychom navzdory novým, jednoduchým a spolehlivým komunikačním prostředkům ztráceli schopnost komunikace, nemluvě o navazování vztahů s dalšími lidmi. Jak mohlo k tomuto paradoxu dojít? Dnešní doba již nevytváří automatické společenské vztahy. Dříve jsme zkrátka patřili do nějaké komunity. Nezáleželo na tom, zda byl člověk tichý, nevýrazný nebo ho naopak bylo všude plno. Vždy jsme měli kolem sebe rodič, tetičky, bratrance, sestřenice, sousedy, spolužáky, prodavače z místních obchůdků. Až na výjimky nebyli lidé zvyklí tolik cestovat, takže vyrůstali i stárli spolu. Nemuseli jsme potkávat nové lidi za účelem seznámení, protože jsme své okolí znali odjakživa. Neřešila se spřízněnost duší ani společné zájmy. Byli jsme pohromadě pro radost, ale především ze sounáležitosti. Být součástí celku byla nutnost a útěcha tváří v tvář světu, který byl nepředvídatelný, cizí a nepřátelský.

 

JAK MŮŽE BÝT ČLOVĚK SÁM

Samota může být žádoucím stavem. Člověk si může přát být chvíli sám na to, aby si vše promyslel, odpočinul si a vzpamatoval se. Osamělost je něco jiného nežli „být sám“. Osamělý může být člověk i v umělém kolektivu, např. v ústavu. Takováto osamělost člověka deptá.

Fyzicky sám může být ten, koho zavřeli do žaláře. Sám může být člověk i jinak – psychicky. Nemá přítele. Sám může být člověk i sociálně. Osaměle se cítí člověk, který přijde mezi lidi, kteří hovoří jemu neznámým jazykem. Pohybuje se mezi nimi, ale s nikým se nedomluví. Sám může být člověk i uprostřed lidí. Sám a osaměn může být např. i v nemocnici na oddělení, kde jsou lidé neschopní nejen pohybu, ale i jakékoliv sociální komunikace. S osamělostí se může setkat například u izolovaně žijících, zvláště starších lidí, u lidí s výraznými obtížemi pohybů, u běženců a tak dále.

Osamění je opuštěnost. Toto slovo má úzký vztah ke slovu pustý a poušť.  A nemusí to zrovna být poušť typu Sahary. Může to být psychická a sociální poušť. A poušť je to, kde není moc života. Z hlediska časové perspektivy se zdá, že osamělý člověk by měl na lidský způsob života zapomenout.

Opuštěnost, která je hlavním znakem osamělosti, naznačuje, že někdo od někoho odešel, vzdálil se a zanechal ho jemu samému – žijícímu často s pocitem stísněnosti a bez pomoci „bližních“. Ti, které opuštěný potřebuje, se od něho vzdálili, vzdali se své sociální povinnosti udržovat s přítelem přátelský kontakt. Zmizeli z jeho žitého života. Otázkou je, co za této situace dělat.

 

Jak bojovat s opuštěností a osamělostí

Bojovat se s ní dá na dvou frontách. Tou první je to, co může dělat sociálně vyšší instituce, např., vedení domova důchodců. Příkladem zde mohou být společenské aktivity, které jinak osamělé lidi přivádějí do sociálního kontaktu. A co může dělat ten, kdo je opuštěn a osamocen? I když ho všichni opustili, zůstává mu oblast spirituality a možnost žít intenzivnějším duchovním, spirituálním životem.

 

Jednou ze schopností člověka je stavět si cíle, být z vlastní vůle aktivní. Nejen poznávat, co bylo doposud nepoznaným, ale aktivně se do poznávání světa pustit. Ukazuje se, a denně jsme toho svědky, že člověk nejen automaticky reaguje na podněty, na to, s čím se dostává do styku, ale že sám si staví úkoly a cíle a k nim zaměřuje své snahy. Ba dokonce takovéto úkoly a cíle staví i druhým lidem, jako učitel žákům nebo představený podřízeným.

 

Úkoly a cíle, které si v životě stavíme, jsou různé. Některé jsou krátkodobé, drobné a dočasné, jiné jsou naopak velké, podstatně důležité a dlouhodobé. Psychologové, kteří se těmito otázkami zabývají, hovoří v souvislosti s těmi druhými, dlouhodobými cíli o osobních plánech, životních úkolech a o celoživotním směřování. Zároveň nám říkají, že je-li něco na člověku opravdu podstatné, jsou to jeho nejzazší, nejhlubší a nejosobnější cíle, k nimž svůj život zaměřuje. Tyto cíle dávají smysl nejen jeho vlastnímu životu, ale i každé věci i činnosti, s ním se daný člověk v životě setká, i tomu, jak bojuje s osaměním. Nejen to. Tyto cíle, které jsou v samém jádru člověka, člověku dodávají sílu a odvahu. Tvoří jádro jeho charakteru. Dávají nám odpověď na otázku „Kdo je to?“.

Když se člověk cítí osamělý a nemá tolik příležitostí ke kontaktům s dalšími lidmi, je jen logické, že se více uzavírá do svého světa  – vzpomíná, hodnotí, přehodnocuje, myslí na svou současnou i budoucí situaci. Možná má své aktivity a je celý den na nohou, ale i tak se do jeho života může vplížit ztráta cíle.

 

INFORMAČNÍ SPOLEČNOST A SAMOTA

Každý, kdo chce obstát v dnešním dynamickém konkurenčním prostředí, musí využívat nejmodernější telekomunikační a informační technologie. Technologie patří mezi mladé disciplíny, které za krátkou dobu dokázaly ovládnout životy téměř všech lidí na této planetě a bez nichž si současný život již ani nedovedeme představit. Přenos dat ve všech formách je nedílnou součástí našeho života, člověk je informacemi ovlivňován, formován, přetvářen, vzděláván, ale i omezován. Formy telekomunikačních technologií jsou dnes téměř bez hranic. Proto má v současnosti obrovský význam stimulace osobního rozvoje, která musí začít již v raném věku našich dětí. Mladí lidé by si měli být vědomi toho, že v dnešním rychle se měnícím světě, jsou pojmy jako tvořivost, vědomosti a flexibilita velmi důležité a klíčové. Navíc jim to pomůže po dokončení studií lépe a rychle se orientovat v novém pracovním prostředí, budou také více zběhlí, a budou umět rozpoznat příležitosti stát se například v zaměstnání vedoucími pracovníky a něco dokázali. Pro studenty je důležité, aby se v praxi dokázali umět rychle přizpůsobit novým situacím, přijímat nové role a úkoly a dokázali komunikovat s lidmi z různých sociálních skupin.

 

Globální a sociální problémy představují další rozměr v rozvoji osobnosti dospívajících. U některých mladých lidí například s věkem roste jejich informovanost o problémech společnosti a s tím i zájem o budoucnost a globální problematiku. Složitost doby nepochybně naznačuje, že i pohled na život a na současný svět, na budoucnost je v mnohém složitější, než tomu bylo v minulosti. Civilizační pokrok přinesl spousty pozitiv i negativ. Z přesycenosti podněty, kterými jsme doslova bombardování ze všech stran, vznikají tendence izolovat se, mít od všeho pokoj. Procesy komunikace nabývají nové podoby, vyznačují se strohostí, útržkovitostí, snižuje se potřeba přímé komunikace, osobních kontaktů a tím také potřeba naslouchat, zajímat se o druhé. Odtud je pak často jen krůček k celkové lhostejnosti, apatii, která je právě často předmětem kritiky jednání mladých lidí. Mládeži je vytýkáno, že přestává dbát na tradice, šíří se jistá bezradnost a bezcílnost s tendencí žít život tak, jak přichází ze dne na den.

 

Současná mládež vyrůstá v prostředí, kdy většinu času tráví na internetu nebo s mobilem či tabletem v ruce. Mají jen velmi málo příležitostí rozvíjet své sociální chování, většinu svých sociálních kontaktů si vytvářejí na internetu, a tudíž sociálně žijí na síti, je velká pravděpodobnost, že jejich chování bude značně zaostávat za žádoucím stavem. Objevují se již odborné studie, které naznačují, že části mozku zodpovídající za sociální chování se u těchto osob nevyvíjejí normálně. Podle jedné studie využívají osamělí lidé častěji než ostatní internet k tomu, aby získali citovou podporu. Jsou také spokojenější se svými on-line vztahy než ti, kdo osamělí nejsou. Důsledky lze dnes jen těžko předvídat, ale velká část mladých lidí žije v „online“ světě bez osobního kontaktu s přáteli a okolím – čili o samotě. Mladí lidé vědí stále méně, jak to ve vztazích chodí, co si mohou vůči druhým dovolit a co požadovat. Mají zkrátka příliš málo příležitostí poznat to prostřednictvím reálných setkání v reálné světě, při osobním kontaktu s druhými lidmi.

 

Internet je plný negativních sociálních kontaktů, sahajících od předstírání, že jste někdo jiný, přes švindlování a podvody až k závažné kriminalitě. Lže se, šikanuje, okrádá, vyvolává se agresivita, štve se a hanobí, až třísky lítají! Koho pak udivuje, že sociální sítě způsobují u mladých uživatelů především osamělost a deprese?

Zdá se, že se osobní druh komunikace vytrácí a vzájemné mezilidské kontakty oslabuje televizní konzum, všudypřítomné počítačové hry a herny. I církev začala v posledních letech ztrácet tuto funkci a zdá se, že jsme dosud nenalezli žádný způsob, který by tuto elementární komunikaci adekvátně nahrazoval. Mnohem smysluplnější – právě kvůli rostoucí osamělosti lidí – by bylo trénování a praktikování sociálních schopností, které by umožňovaly navázat bezproblémový, příjemný kontakt mezi lidmi.

 

Podobně přirozený vývoj k technickému a materiálnímu pokroku a všechna pravidla, která tento trend následují, jsou ve smyslu přirozené evoluce. Když se ovšem dostane společnost do stavu zuřivého konzumu, vyčerpávají se zbytečně zdroje planety, lidem to neslouží a nejsou šťastnější. Navíc musí intenzivněji pracovat a opouštět svoje domovy, nemají čas na rodiny apod. K tomuto přesahu dochází, protože se vytratila pravidla tradičního řádu, a nevytvořila se nová, která by odpovídala novým technickým a zdravotnickým prostředkům a jejich vlivu na život společnosti. Všechna ohrožení jsou založena jednak na ztrátě kontinuity, tedy tradičního řádu a zodpovědnosti za budoucnost. A jednat na ztrátě rovnováhy, hlavně spravedlnosti a plurality moci, rovnováhy práv a povinností a rovnováhy pravomoci a zodpovědnosti, na ztrátě přirozeného smyslu pro rovnováhu, zvláště v přírodě. Žijeme v době velkých možností – obklopeni médii, stále lepším technickým vybavením a celkovým pokrokem. To vše nám usnadňuje každodenní činnosti a podmiňuje náš životní styl.

 

POUŽITÁ LITERATURA

  1. Aplikovaná sociální psychologie II. Vyd. 1. Praha: Grada, 2001, 260 s. ISBN 80-247-0042-5.
  2. KALVACH, Zdeněk. Křehký pacient a primární péče. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, 399 s. ISBN 978-802-4740-263.
  3. PICHAUD, Clément a Isabelle THAREAU. Soužití se staršími lidmi: praktické informace pro ty, kdo doma pečují o staré lidi, i pro sociální a zdravotnické pracovníky.
  4. 1. vyd. Překlad Abigail Kozlíková. Praha: Portál, 1998, 156 s. ISBN 80-717-8184-3.

Další články